Jiřiny - mexické krásky

České jméno jiřina, jiřinka vzniklo z latinského jména Georgina, které bylo používáno v Německu začátkem 19. století. Později se ovšem německá nomenklatura vrátila ke jménu staršímu, Dahlia. V té době ale – takříkajíc z trucu – jméno Georgina (jiřina) v Čechách natolik zdomácnělo, že se stalo symbolem národního obrození. Na „Jiřinkových slavnostech“ se v 19. století předváděly nové výpěstky, nejlepší dostávaly jména slavných předků z historie Slovanů a českého národa (Božena, Vlasta, Přemysl, Žižka, Profesor Smetana).

V hodnotících komisích zasedaly významné osobnosti, plesů pořádaných při této příležitosti se účastnily kulturní veličiny jako Alois Jirásek, Božena Němcová, Václav Kliment Klicpera a další. Postupem času však sláva jiřin a věhlas jejich slavností uvadaly, jiřiny ztrácely na významu a staly se jen „obyčejnými“, vytrvale zdobícími květy pozdního léta.

 Exotické a proměnlivé

Původ jiřin ovšem „hezky český“ zdaleka není: pocházejí z Mexika. Do střední Evropy byly první jiřinky z Nového světa dovezeny koncem 18. století. Upoutaly tím, že ze semen daly květem i růstem pestré potomstvo. Proto dostala Dahlia přídomek variabilis, tj. proměnlivá. Díky podivuhodné proměnlivosti jiřinek mohly vznikat z výsevů stále nové odrůdy, které se množily dělením trsů nebo řízkováním. Objevily se malé liliputky, vysoké dekoračky, kaktusovky, náhrdelníkové, pomponky a mnohé další. Dnes se pěstují jak odrůdy množené dělením, tak i seté.

Šlechtěním se u nich ustálily základní vlastnosti – výška rostlin, plnokvětost, fialová barva listů. Jejich proměnlivost již není dobrodružstvím, stále znovu překvapující hrou přírody. Tady asi vzniká rozdíl v pojmenování: jiřiny se množí vegetativně, jiřinky se sejí. Jiřinky obyčejně bývají nižší, do 40 až 50 cm, a hodí se spíše na plošné výsadby či lem větších záhonů. Jiřiny na sebe strhávají více pozornosti, tvoří dominantu – proto jsou zpravidla sázeny samostatně nebo v menších skupinkách. Předností výsevů je zdravotní stav; semenáče netrpí žádnými virózami.

Jak na jejich pěstování

Jiřinky i jiřiny vytvářejí pod zemí hlízy, díky nimž mohou v bezmrazé místnosti přežít zimu. Po prvních mrazech je vyjmeme ze země, očistíme od ní, osušíme a uložíme. Mohou zimovat bez zakrytí ve sklepě s bramborami, mohou být zasypány rašelinou či hoblinami. Proti houbovým chorobám můžeme preventivně použít přípravek proti plísni šedé. Ven sázíme od poloviny dubna, časně rašící rostliny chráníme před jarními mrazíky. Zaléváme jen v době sázení, poté až když nasazují první poupata. Vysoké rostliny vyžadují oporu proti větru a dešti, odkvetlé květy odstraňujeme. Květy se mohou řezat do vázy. Velké květy narostou na výhonech s vyštípanými postranními květy. Jiřinky sázené do truhlíků a květináčů, chráněné před mrazy, kvetou dlouho do podzimu i v bytě nebo zimní zahradě. Tomu, kdo nemá zájem uchovávat jiřiny přes zimu doma, se každé jaro nabízí v zahrádkářských prodejnách pestrý sortiment odrůd domácích i zahraničních. Tyto výpěstky by měly být zdravé, bezvirózní – což lze doma zaručit jen omezeně.

Pokud jsou jednotlivé rostliny napadeny (mění se vzrůst, barva květů, listy se zkracují a „krabatí“, květy se vyvíjejí jen částečně, objevují se nezvyklé čárky a skvrny na listech apod.), můžeme doporučit jen jediné: likvidaci. Viry totiž přenášejí nejen mšice a křísi, nýbrž i člověk na noži, nůžkách i na rukou, kterými vylamuje květy na více rostlinách. Hygiena je někdy skutečně náročná, ale jakmile se viry objeví, je třeba (vedle nezbytné likvidace napadených rostlin) dbát přísných pravidel. Chceme-li mít jiřiny a jiřinky stále stejné jako v okamžiku zakoupení, měli bychom si na ošetření každé rostliny umýt ruce i nářadí.